Polský vzestup v koeficientu UEFA: Co stojí za cestou k elitní desítce?

8. srpna 2026 · Autor: Karel Zbíral

Polský fotbal za posledních několik let udělal výrazný posun. Ještě před několika sezonami se Polsko pohybovalo kolem třicátého místa v žebříčku národních koeficientů UEFA. Dnes je na 11. místě a klepe na dveře elitní desítky.

Takový skok stojí za pozornost. Neznamená samozřejmě, že se polský fotbal během několika let stal jednou z evropských velmocí. Ukazuje ale, že se polským klubům v posledních sezonách daří získávat v evropských pohárech výrazně více bodů než dříve.

Co za tím stojí? Přesnou odpověď nejspíš nedostaneme. Koeficient totiž reflektuje výsledky, ale neříká, jak se k nim klub nebo celá liga dopracovaly. Přesto se dá najít několik faktorů, které s polským vzestupem časově i logicky souvisejí.

Konferenční liga otevřela nové možnosti

Jedním z nejviditelnějších faktorů je vznik Konferenční ligy v sezoně 2021/22. Nová soutěž samozřejmě nebyla výhodou pouze pro Polsko, ale pro země ve výkonnostní skupině kolem 8.–20. místa znamenala důležitou změnu. Jejich kluby dnes mají výrazně reálnější cestu do ligové fáze evropských pohárů a v kvalifikaci Konferenční ligy se navíc častěji dostávají do role favorita.

Důležitý je také systém, který umožňuje týmům po vyřazení z kvalifikace vyšší soutěže pokračovat v nižší. Neúspěch v předkole tak nemusí automaticky znamenat konec v Evropě a klub může dál získávat body pro svou zemi.

Právě tento větší počet příležitostí může být jedním z důvodů, proč se Polsku v posledních letech daří sbírat tolik bodů. Konferenční liga ale samozřejmě sama o sobě polský vzestup nevysvětluje. Stejnou možnost dostaly i další země a Polsko ji dokázalo využít velmi dobře. Jak přesně třetí evropská soutěž změnila možnosti klubů ze středně silných lig, je ale téma na samostatný článek.

Nejde jen o Legii

Ještě zajímavější je pohled na jednotlivé kluby.

Za posledních deset sezon získaly podle dat v Coeff polské kluby dohromady 247,5 bodu. Nejvíce má Legia Varšava – 82,5 bodu. Následuje Lech Poznań s 58,25 bodu. Velmi výrazně se ale v posledních letech přidaly také Jagiellonia Białystok s 39 body a Raków Częstochowa s 36,75 bodu.

Právě poslední dvě čísla jsou možná nejzajímavější.

Jagiellonia a Raków dohromady nasbíraly 75,75 bodu, tedy téměř tolik jako samotná Legia. Neznamená to, že se Legia stala méně důležitou. Naopak, stále je v desetiletém pohledu nejúspěšnějším polským klubem. Zajímavé ale je, že většinu svých bodů Jagiellonia i Raków nasbíraly právě v posledních pěti sezonách, tedy v období, kdy Polsko začalo svůj výrazný vzestup v národním koeficientu. Ukazuje to, že evropské body už nejsou soustředěné pouze u jednoho či dvou tradičních klubů a že se v posledních letech k Legii a Lechu přidaly další týmy schopné výrazně přispívat do polského koeficientu.

Raków je v tomto směru zvlášť výrazný příklad. V desetiletém období se v evropských soutěžích objevuje až od sezony 2021/22, přesto za následujících pět sezon nasbíral 36,75 bodu. Jeho vzestup přitom nebyl náhlou jednosezonní záležitostí. Klub se pod vedením majitele Michała Świerczewského postupně posunul z nižších soutěží až k mistrovskému titulu v sezoně 2022/23. Świerczewski se stal jediným vlastníkem Rakówa na konci roku 2014 a klub následně prošel výrazným sportovním rozvojem.

U Jagiellonie je příběh jiný, ale výsledek podobný. Klub se v posledních letech dostal mezi polské týmy schopné pravidelně hrát evropské poháry a v sezoně 2024/25 dokonce došel v Konferenční lize až do čtvrtfinále, což byl nejlepší evropský výsledek v historii klubu.

To je pro národní koeficient velmi důležité. Jeden úspěšný klub může přinést velké množství bodů, ale pokud se k němu přidají další konkurenceschopné týmy, má země mnohem větší šanci na dlouhodobý růst.

Efekt, který se budoval delší dobu

Dalším možným vysvětlením je dlouhodobý rozvoj polského fotbalového prostředí.

Velkým mezníkem bylo EURO 2012, které Polsko pořádalo společně s Ukrajinou. V rámci turnaje vznikly nové velké stadiony ve Varšavě, Gdaňsku, Vratislavi a Poznani a modernizace infrastruktury probíhala i mimo čtyři hostitelská města. Samotná Ekstraklasa dnes popisuje poslední dvě dekády jako výraznou infrastrukturní proměnu polského fotbalu.

Bylo by ale příliš jednoduché tvrdit, že nové stadiony způsobily růst koeficientu. Přímou souvislost změřit neumíme. Modernější stadiony však mohou vytvářet lepší podmínky pro návštěvnost, komerční příjmy i celkové fungování klubů. A to jsou faktory, které se mohou na sportovní výkonnosti projevit až s odstupem několika let.

Podobně je potřeba vnímat i velikost polského trhu. Ekstraklasa hraje v zemi s 38 miliony obyvatel a fotbal má v Polsku velmi silné postavení. Ekonomická síla ligy, návštěvnost, televizní a komerční příjmy nebo schopnost klubů přilákat investory mohou vytvářet prostředí, ve kterém je jednodušší budovat konkurenceschopné týmy. Ekonomický význam Ekstraklasy v posledních letech skutečně roste.

Ani tady ale nelze říct, že právě tento faktor je přímou příčinou růstu koeficientu. Spíš jde o další část širšího obrazu.

Možná jde hlavně o kombinaci více věcí

Právě to je podle mě na polském vzestupu nejzajímavější. Nemusí za ním stát jeden zásadní moment.

Konferenční liga nabídla klubům nové příležitosti, udělala často z outsiderů favority a Polsko tuto příležitost dokázalo využít. Zároveň se v posledních letech objevilo více klubů, které jsou schopné pravidelně hrát evropské poháry. Některé z nich, jako Raków nebo Jagiellonia, navíc vyrostly velmi výrazně.

Do toho přichází dlouhodobější faktory – modernější infrastruktura, velikost trhu, návštěvnost, ekonomické zázemí klubů nebo jednotlivé investice. U některých klubů je navíc vidět, že dlouhodobá práce a stabilní projekt mohou vést k výsledkům, které by ještě před několika lety působily velmi nepravděpodobně.

Možná tedy není správné hledat jediný důvod, proč se Polsko dostalo z dolní části žebříčku až na hranici elitní desítky. Pravděpodobnější je, že se několik věcí sešlo ve správný čas.

A výsledek je vidět přímo v koeficientu.

Výsledek je ale jasný: Polsko se během několika let posunulo z hluboké pozice mimo první dvacítku (28.) až na 11. místo a dnes reálně bojuje o vstup mezi deset nejúspěšnějších zemí Evropy. Česká republika přitom ukazuje, že podobnou cestou lze projít také – v posledních letech se posunula zhruba z poloviny druhé desítky do elitní desítky. Rozdíl je především v tom, jak výrazný tento posun u jednotlivých zemí byl.

A právě další sezony ukážou, jestli je polský vzestup dlouhodobou změnou, nebo jen velmi povedenou etapou. Koeficient totiž nakonec neodměňuje potenciál, velikost trhu ani počet nových stadionů. Odměňuje evropské výsledky. A ty musí polské kluby potvrzovat znovu každý rok.